1.: Žádné známky života

12. února 2015 v 0:07 | Narci |  Za západem slunce
Krásný den vám všem,

první díl Za západem slunce, tentokrát přikládám skladbu Silver Lining od Hurts, která je dle mého názoru skvělá a hlavně... psala jsem při ní. Charlie se na scénu dostane později, nechejme Pottera užívat si jeho malé vězení. Tak. Užívejte dne.

Jako celá povídka je tohle věnováno Nits, neboli mému Třýzniteli. Miluju tě, moje. A děkuju, že čas od času přetrpíš mé nesmyslné žvatlání o ničem.





Jako by z něj spadla nějaká tíha, z minuty na minutu. Pocit, že jej někdo sleduje, byl pryč. Překvapilo ho to. Najednou si uvědomil, že před sebou má mrtvou spolužačku, na kterou navíc seslal smrtící kletbu on. Před plnou Velkou síní. Co jej ovšem znervózňovalo více bylo to, že v tu chvíli netušil, co dělá. Jako by neovládal své tělo, svou mysl, sebe.

Cítil na sobě pohledy všech přítomných, tušil, že celý učitelský sbor vyskočil z křesel a je v pohotovosti, Brumbál jej pravděpodobně za pár sekund odzbrojí. Přesto k nim zůstal zády, čelem k Parkinsonové.

"EXPELLIARMUS!"

Pustil hůlku, věděl, že by ji stejně neudržel, navíc by proti řediteli školy v souboji neměl žádnou šanci. Ta sebou těsně před dopadem na chladnou dlažbu prudce trhla a zamířila k muži, který rychlými kroky kráčel k místu činu. Za ním doslova utíkala madam Pomfreyová, neboť na jeden krok Albuse Brumbála potřebovala dva své.

Harry byl ředitelem popaden za rameno, trhl sebou, pokusil se dostat z pevného sevření, ale nebylo mu to povoleno. Chtěl bojovat, ale bylo mu v tom zabráněno jednoduchým Incarcerous od profesora Snapea, který se probral z transu a svým rázným krokem vyrazil za ošetřovatelkou, která se skláněla nad tělem, které nejevilo žádné známky života.

Ani Potter je nejevil. Nechal se táhnout pryč, jako pejsek na vodítku. Něco v něm umřelo spolu s dívkou. Stojí za to žít, když nemáte pro co žít? On už neměl. Nějakou dobu. A teď zabil. Rozhodl o životě někoho jiného, jakkoli špatné to bylo, on to udělal. Nikdy ji neuvidí procházet po chodbách, už nikdy neuslyší její povýšený hlas, ani s ní nikdy nebude bojovat. Pohřbil veškeré její plány na budoucnost, ve zlomku setiny, aniž by se na to stihla připravit.

Nenáviděl ji, to ano, ale nezasloužila si zemřít, ne rukou hrdiny kouzelnického světa. Znamená to, že se z něj stává chladnokrevný vrah, druhý Voldemort, když je schopný stejně odporného zločinu, které Temný Pán páchá téměř denně?

"Posaď se," vyzval jej někdo.

Zamrkal, rozhlédl se. Místnost, ve které se nacházel, nepoznával. Uprostřed stály dvě židle. Rozešel se k té vzdálenější. Neotáčel se. Co mu Brumbál může udělat? Zlatému chlapci, Vyvolenému, člověku, jehož jediným úkolem je stát se vrahem, nebo se nechat zabít? Jediný zádrhel by mohl být v tom, že vrahem už se stal.

Ministerstvo je v troskách, z Azkabanu ročně utíkají tisíce vězňů, lidé umírají, ať už stojí na jakékoli straně. Mudlové se snaží skrývat, mají strach, tuší, že se děje něco špatného, něco, co všechny pomalu ničí.

"Musíme si promluvit, Harry."

Jako by to nevěděl. Ušklíbl se. Neodpověděl. Jeho odpověď nebyla důležitá. Donutil se přikývnout, na chvíli upřel své oči do jeho pomněnkově modrých. Zadíval se do země, ochotný poslouchat.

"Jistě chápeš, že použití nepromíjitelné kletby je neomluvitelné. I pro tebe."

"Jo," zamumlal.

"Přesto také pochopíš, když s tebou nebudeme jednat... standartně."

"Proč?"

"Protože jsi důležitý, Pottere. Všem studentům, kteří byli přítomni incidentu, bude vymazána paměť. Tvá hůlka ti navrácena nebude, nedovolíme ti to zopakovat. Přesuneme tě na ošetřovnu, jsou tam osobní pokoje. Budeš pod dohledem, bez magie, bez návštěv. Dokud nevymyslíme, co s tebou."

"Co bude s ní?"

"Tělo Pansy Parkinsonové doručíme jejím rodičům, v dnešní době není schytání smrtící kletby nic výjimečného."

"Dobrá. Já... víte, nechtěl jsem, prostě... myslím-"

"Pottere, času na přemýšlení budete mít dost později. Teď mě neokrádejte o čas tím, že budete nesmyslně žvatlat. Nejste mimino. To jste ostatně dnes dokázal sám."

"Ale-"

"TICHO, VY ZATRACENÝ IDIOTE!"

Albus Brumbál ztratil trpělivost. To se moc často nestává, prolétlo Harrymu hlavou.

"Následujte mě."

Hlídal si výšku hlasu. Asi by na něj nejraději křičel.

Oba se zvedli a zamířili k hradní ošetřovně, mladší byl dva nebo tři kroky za starším. Na chodbách se jim nepodařilo někoho potkat, asi byli všichni ještě ve Velké síni, kde jim profesorský sbor postupně vymazával paměť. Nebylo bezpečné odkládat to.

Na ošetřovně nebylo nikoho, hradní obyvatelstvo se v posledních dnech těšilo dobrému zdraví a unikalo tak ze spárů madam Pomfreyové, která se mnohdy zdála příliš sadistická. Brumbál se nezastavil, dokud nedošel až ke schodišti, které vedlo ke kabinetu vrchní bradavické ošetřovatelky. Vystoupal po něm, otevřel dveře a vešel do chodby se Zlatým chlapcem v patách.

Chodba nebyla tmavá, měla okna po pravé ruce. Po levé straně bylo několik dveří, odhadem kolem pěti. Před nimi se skvěl kabinet, který zároveň sloužil jako byt.

"Alohomora."

Dveře na kraji se otevřely a Brumbál chlapce vyzval, aby vešel. Ve chvíli, kdy tak Harry učinil, se za ním dveře zavřely. Slyšel pootočení zámku ve dveřích. Cela se vším všudy.

Jedno okno, jedna postel, jedna skříň, jeden noční stolek, jeden psací stůl, jedna židle, jedny další dveře. Popošel, aby se podíval, co je za nimi. Koupelna. Umyvadlo, sprcha, záchod. Nic víc, nic míň.

Když se otočil zpět do místnosti, všiml si, že má vedle postele svůj kufr. Alespoň si může do skříně vyskládat oblečení, kterého stejně neměl mnoho, a na psací stůl vytáhnout své pergameny.

Stejně jej odtud nepustí hned. Aspoň to celé mu může víc... připomínat domov.

Když byl hotov s vybalováním a zabydlováním svého vězení, lehl si do postele a sledoval západ slunce přes nepříliš velké okno.

Povzdechl si. Nechtěl myslet.

Nemusel dlouho.

Červené oči se vrátily.

A lhostejnost ke všemu s nimi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nits | 12. února 2015 v 7:17 | Reagovat

Je skvela!! Moc dekuju za venovani, nejde sni vyjadrit, jak si ho vazim. Ale nejsem Třýznitel!!
No - k povídce. Brumbál mi trochu připadá jako out of the character, ale vzhledem k zabití to dost chápu. Povídka je úžasná, vážně... Celou dobu jsem si jenom říkala: "Harry. Jsi idiot. Nemáš hůlku. Jsi idiot."
A není předvídatelná. Nebo aspoň já nemám tušení, co se bude dít...
Pokračuj, prosím! Těším se. ❤️

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama