Prolog

16. září 2014 v 16:08 | Narci Cinerea |  Za západem slunce
Dobré dopoledne,

prolog k povídce Za západem slunce, která je věnovaná Nits. A pokud byste tuhle chtěli nějaký song do pozadí, můžete si pustit Never Too Late od mých oblíbených Three Days Grace, nebo I Will Not Bow od mých ještě oblíbenějších Breaking Benjamin.





Byl si jist, že jej někdo sleduje. Jenže nikdy nikoho neviděl, když se zastavil v chůzi a prohledával i ta nejzazší zákoutí Bradavického hradu. Mohl téměř cítit pohled červených očí pronásledujících ho kamkoli šel. Byly zde dlouhé a kluzké prsty natahující se po něm, přesto jej odmítaly uchopit, vyčkávaly. Postava zahalená v černém, nebyl s to jí pohlédnout do tváře. Jen ty oči...

Harryho to dohánělo k šílenství.

Bylo to pár týdnů, co jeho noční můry o lidech, kteří kvůli němu zemřeli, vystřídala neprostoupitelná mlha. Ďábelský smích. Zelený záblesk. Zase. To ráno za to byl rád, nejspíš. Vyspal se poprvé od Ronova pohřbu. Čím častěji se ovšem sen vracel, tím více jej děsil. Rozostřoval se.

Viděl v něm mrtvé, tentokrát se ovšem nejednalo o přátele. Smrtijedi, jeden za druhým, mrtví. Belatrix s podříznutým hrdlem, Dolohov s provazem okolo krku. Draco křičící v ohnivých plamenech. Míjení mladého Malfoye na chodbách kouzelnické školy jej ovšem přesvědčilo o tom, že jde o pouhou fantazii. Vždyť takovou smrt by přece zasloužili, jeden po druhém.

Neměl žádné přátele, se kterými by byl schopný o tom mluvit. Rona ztratil na bitevním poli, Hermiona se po jeho smrti uzavřela do sebe a veškerý zbývající čas věnovala ještě usilovnějšímu studiu. Dean ani Seamus se po prázdninách nevrátili do školy, proslýchalo se, že jsou oba mrtví, nikdo o nich neměl žádné zprávy. A Neville byl... no, Neville.

Zbyla mu Ginny. Ale ta se na něj vázala jen kvůli Ronovi, o kterého přišla, a ke kterému ze všech svých bratrů měla nejblíže, nebo si to Harry alespoň myslel. Milovala jej? Nevěděl. A bylo mu to jedno.

V její náruči zapomínal. Sex byl uspěchaný, touha dosáhnout orgasmu naléhavá, vášeň žádná, absence polibků a slov. Jen steny, nesmyslné výkřiky. Naučili se v tom hledat jistou formu odreagování. I Ginny po čase přestalo vadit, že ji Harry nemiluje. Už nedoufala, smířila se s tím.

Někdy člověku nic jiného nezbývá.

To ráno bylo obzvlášť chladné. Jako by se ze světa vytratilo všechno štěstí, zima se všem zařezávala až do morku kostí, předzvěst něčeho špatného. Strop ve Velké síni byl plný mraků, nepršelo. Potter na snídani dorazil mezi posledními, jako obvykle. Kdyby nebyl znepokojený sám sebou, přemýšlel by nad tím, proč se v blízkosti Bradavic vyskytují mozkomoři.

"Harry...?" otočila se na něj Levandule. "Už jsi četl dnešní noviny?"

"Ne, je v nich něco zajímavého?" odvětil skoro nepřítomně, automaticky.

"Vlastně ano. Denní Věštec píše o dětech smrtijedů a spekuluje o tom, které nosí znamení zla. Malfoy," znechuceně se ušklíbla, "je mezi těmi, kteří jsou Ty-víš-komu věrní," odmlčela se, snad aby zvýšila dramatičnost situace. Harry jen stěží předstíral zájem. "Potom je tam Goyle a Crabbe, ti moc rozumu po svých tatíčcích nepodědili, vždyť to říkám pořád. Mluví se i o Zabinim a Parkinsonové. Jestli chceš vědět, co si myslím, dělá Zmijozelu děvku."

"Děkuji, Levandule," donutil se odpovědět a natáhl se pro noviny, aby se na ně mohl podívat sám. Ze zkušenosti věděl, že Nebelvíři, zvlášť někteří konkrétní, měli sklony k přehánění, takže byl zvyklý nepřikládat jejich slovům přílišnou váhu.

Z první strany na něj povýšeně hleděli Draco a Pansy, pravděpodobně seděli na kožených sedačkách ve Zmijozelské společenské místnosti, i v hadím doupěti byli řádně oblečení, kousek od nich stál Nott a konverzoval s některou z mladších spolužaček. Všichni vypadali elegantně, ani náznak pohody, kterou společně sdílel Nebelvír.

Malfoy měl ruce položené přes sebe na svém koleni, Parkinsonová si uhlazovala vlasy, které jí spadly do čela. Zelené duhovky vyzývavě zírající do objektivu se na zlomek setiny proměnily v temně červené. Když Harry mrkl, oba se tvářili naprosto povzneseně, dívka za nimi se zasněně usmívala na mluvícího Notta a za pár sekund se fotografie začala přehrávat znovu. Červená v očích tam podruhé nebyla. Ani potřetí, popáté, posedmé. Jen zelená.

Vzdal to. Dopil pohár dýňového džusu, naštvaně se postavil a chystal se odejít na první dnešní hodinu, jasnovidectví. Nebyl ovšem jediný, kdo se zvedl. Do jeho zorného pole se dostala parta Zmijozelských.

Černé vlasy, drzý pohled, najednou nemohl z hlavy dostat měnící se barvu očí, z červené na zelenou, ze zelené na červenou. Provokativní úsměv, troufneš si na mě, Pottere, tady, před učitelským sborem? Nepřemýšlel.

"Avada Kedavra!"

Pansy Parkinsonová se skácela uprostřed síně, mrtvá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mariella | Web | 21. září 2014 v 21:03 | Reagovat

Jsem rada, ze pises, Narci. Alespon povidky, kdyz ne na FB.
A tahle povidka... Koukala jsem, ze neco na tenhle par hledas. Asi mi samotne nezbude pozdeji to same, nebot na par Charlie/Cedrik nic nenachazim... Ale vim, ze tuhle budu cist. Ten konec prologu byl vazne necekany. Ohromujici. Je pravda, ze muj pohled na Harryho je ponekud zkresleny, nemyslim si treba, ze by avadu ci cruciatus bezpecne zvladl. Nicmene clovek se meni a po smrti Rona, kdo vi... Tesim se na dalsi dil. Dekuji.

2 Narci Cinerea | 22. září 2014 v 10:13 | Reagovat

[1]: Avadu, crucio, imperio... ne při plném vědomí, asi. Já ti děkuji, kotě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama